Kočka a člověk

Kočky k lidem po staletí neodmyslitelně patří. Ale kdo si koho vlastně našel?

Kočka na rozdíl od člověka dokáže v případě nutnosti přežít a postarat se o sebe i své potomky bez cizí pomoci. Člověk jako jedinec má mizivé šance. Pokud kočka žije s člověkem, pak je to z její vlastní vůle. Koná tak dobrovolně a z vlastního rozhodnutí – a na nás záleží, jak dokážeme její rozhodnutí ocenit.

Kočičí důvěra 

Soužití tandemu kočka - člověk se nerodí ze dne na den. Mnohdy trvá dlouhé týdny až měsíce, než se vytvoří skutečné pouto a důvěra. Přichází to postupně a vyžaduje to značnou dávku trpělivosti a často i pevných nervů. Ale kočičí láska jistě stojí za to! Ovšem pozor, dlouhé měsíce budujete kočkolidský vztah, krůček po krůčku vytváříte důvěrné pouto, a pak se jednou neudržíte a selžete. Nemusí se jednat o „velké věci“. Stačí, abyste zrovna měli špatný den, kočka udělá „něco jinak“ a vy vypěníte. A můžete začít znovu, ovšem již značně bez záruky. Nikdy, ale skutečně nikdy, netrestejte kočku za své špatné nálady. Vy za chvíli zapomenete, kočka nikoliv. Máte zrovna špatný den, mrzutě popíjíte kávu a přemýšlíte... Vaše kočka do vás drcne hlavou jako jindy a zapříčiní tak poskvrnu ubrusu, což je ve vašem rozpoložení důvod se rozčílit. Zkuste to ustát! Vaše kočka vám přišla poděkovat za vaši společnost a povzbudit vás, jak je zvyklá. Místo očekávaného pohlazení však tentokrát sklidí váš hněv. Kočka nepochopí, že vám jde o textílii. Vnímá jen vaši mrzutost a vaši reakci si vysvětlí jako „trest za vyznání lásky“. Odtud je jenom krůček ke ztrátě důvěry – a to přece nechcete.

Mazlení 

Kočky mají rády svůj klid. Když se chtějí mazlit, přijdou samy. Všeobecně vžitá teorie, že kočka, která se nemazlí, je „nějaká divná“, je rozhodně scestná a mylná. Nejedna kočičí dáma či „pan kocour“ má prostě svůj nadhled. Mnohdy je kočičí individualita natolik silná, že kočka má jasno i bez mazlení. Nepotřebuje se stále utvrzovat, zda ji její člověk potřebuje k životu. Ona to ví. Ideální je, pokud podobné charisma vyzařuje i z jejího člověka a pokud má jasno i on, což se bohužel ne vždy stává. I s kočkou, která vám nesedí denně na klíně, není hravá, nelísá se k vám jako ostatní a za vrchol její přízně lze považovat občasné, jakoby náhodné otření o nohu, si můžete vytvořit hluboký a pevný vztah, který bude fungovat po mnoho let. Ba dokonce i silnější, než by se zdálo, právě díky síle kočičího individualismu. Zdánlivě odtažitý kočičí jedinec vám dá poznat cosi, na co budete vzpomínat ještě po řadu dalších kočičích generací.

Kočka rozhodně není pasivní tvor, ráda projevy zájmu oplácí. Veškeré to kočičí lísání, otírání se, ducání hlavou je jednoznačný projev přízně a zájmu. Často se nás kočka dotýká hmatovými fousky, a tak si nás vlastně „podepisuje“. Velice významné gesto je, pokud vás kočka „pusinkuje“ a dotýká se vás hmatovými vousky na obličeji. Kočka vám takto vlastně vyznává lásku a děkuje za vaší přítomnost – a to rozhodně není málo! Ale přiznejme si, že my lidé vyžadujeme všechny ty doprovodné projevy kočičí lásky a kontakt se sametovou srstí svých miláčků především kvůli sobě, protože je to tak příjemný pocit! Však nejedno mazané kotě toho umí náležitě využít a moc dobře ví, jak si svého člověka obtočit kolem tlapky!

Pokud kočka sama chce, ráda se nechá hladit, nastaví bříško k podrbání a „je jenom naše“. Něžně přede, spokojeně přivírá oči a my jsme blahem bez sebe. Jindy má ovšem pro změnu náladu jen tak ležet a sledovat dění kolem sebe. Jelikož je velice senzitivní, dokáže vnímat veškeré přírodní signály a atmosferické změny.

Člen rodiny 

Neměli bychom se snažit do kočičích nálad a rytmů zasahovat. Není nic horšího, než vnucovat jí , co by právě měla dělat. Násilné tahání, snaha o vynucování ležení na klíně, mazlení „teď a tady“ dokáže kočce kontakt se svým člověkem znechutit. Mnohem lépe uděláme, pokud s ní budeme klidně mluvit vyrovnaným tónem, aby věděla, že je vše v pořádku. A nebude dlouho trvat, a dočkáte se i jejího zájmu o „kočkohrátky“! Považujte kočku za člena své rodiny, který má své povinnosti, ale i práva. Nechte ji sdílet váš rodinný život. Kočky vnímají domácí atmosféru více, než se zdá. Když je doma něco v nepořádku, vycítí to v samotných prvopočátcích. Vida, další důvod proč mít kočku – budete se snažit vytvářet příznivou rodinnou atmosféru, v dnešní době tolik potřebnou!

Kočka není pes

Co rozhodně není vhodné, je srovnávat kočku se psem. Kočka je kočka, pes je pes. Jejich vzájemná společnost v jedné domácnosti se samozřejmě nevylučuje, ale ponechme každému jeho individualitu. Nechtějme přetvářet povahové rysy dávno určené. Měřítka chování a reakcí jsou zde prostě nastavená jinak. A vy jste přece rodina, jejíž členové se navzájem respektují!

Zdraví

Kočky opravdu nemají devět životů. Pokud je váš domácí tygr najednou jiný či přímo apatický, na nic nespoléhejte a nečekejte, až to přejde. Kočka si neumí přímo říct, co potřebuje. Ale pokud je nablízku ten, kdo je ochoten naslouchat i beze slov, její volání o pomoc v podobě změny chování vyslyší, neboť ví, že je to jeho povinnost. A je úplně jedno, zda je den či noc, ráno či večer. Pokud vás vaše zvířecí společnice potřebuje právě teď, neodkládejte to, protože někdy mohou hrát roli doslova minuty.

Když nás navždy opustí

Kočka bohužel stárne rychleji než člověk, a tak nás nemine ani chvíle nejsmutnější. Každý, kdo ztratil blízkou bytost, zná pocit zoufalé bezmoci, kdy už nic není a nebude jako dřív, protože někdo chybí. Ti, kteří něco podobného prožili, kteří poznali, jak silné pouto si dokáže vytvořit lidská a kočičí duše, jak je možné rozumět si beze slov, a jak bolí, když nás zvířecí přítel opustí navždy, určitě ví, o čem je řeč. A jak následně tuto krutou pravdu odmítáme přijmout a ptáme se: Proč zrovna my? A proč zrovna teď, a takhle? Ač je smrt nedílnou součástí našich životů, nikdy nejsme na setkání s ní dostatečně připraveni. Posléze si pořídíme dalšího kočičího kamaráda a život jde dál, zůstávají krásné a zároveň bolestné vzpomínky.

Jenomže oni ti naši kočičáci přicházejí na svět s posláním, a když jej naplní, běží si klidně dál a nás tady nechají v slzavém údolí. Předtím nám pomohou otevřít oči, poznat svět z jiného úhlu pohledu a třeba i lépe pochopit sami sebe. A jen na nás pak je, jak jejich odkaz naplníme, aby se nám „vrátili“, abychom jejich pohled nacházeli v očích našich příštích miláčků. Záleží jenom na nás, jaký postoj zvolíme a zda v nás občas přece jen nezahlodá červík pochybnosti čehosi mezi nebem a zemí, když se náš nový mazlík chová úplně stejně jako jeho předchůdce včetně jeho neobvyklých rituálů a zvyklostí, nebo když si nás najde kočičí bytost zcela nečekaně ve chvíli, kdy nám není zrovna nejveseleji a od prvního setkání se chová zcela samozřejmě, jakoby nás znala roky...

Komu se podařilo vytvořit si rovnocenný vztah, nepovažuje kočky jen za pouhé čtvernožce, ale vidí v nich bytosti, které obohacují náš život a dávají nám poznat skutečný a čistý cit, který rozhodně není samozřejmostí.

Závěrem

Važme si tedy pouta mezi kočkou a člověkem. Pouta, které spojuje rozdílné světy. Potřebujeme se navzájem. A nezapomínejme přitom ani na opuštěné kočičí bytosti, které neměly štěstí na domov s teplým pelíškem a plnou miskou, které nepoznaly, že lidská ruka umí i pohladit a že člověk je docela prima kamarád. Právě tyto kočky, které si samy pomoci nemohou, nás potřebují čím dál víc.

Text: Aga Grey