Na návštěvě u Marthy Elefteriadu


Zpěvačku Marthu Elefteriadu známe jako skvělou a osobitou interpretku řeckých písní ve dvojici se sestrou Tenou. Je autorkou knihy Řecká kuchyně, která se dočkala už třetího vydání. K atmosféře oblíbených Řeckých večerů, jež se pravidelně konají každý měsíc v pražském klubu Lávka, patří i originální řecké tance. Při nich se pokaždé nabíjí prostor klubu strhující energií působivého, barevně sladěného dvojhlasu Marthy a Teny doprovázeného řeckým lidovým nástrojem zvaným buzuki. Když před několika lety začala Martha kurzy řeckých tanců pořádat, netušila, jak velký zájem o ně bude. Dnes už mnozí zkušení tanečníci se mohou nechat unášet svéráznými rytmy a podmanivými melodiemi země, která je kolébkou evropské kultury.

Největší láskou Marthy je a zůstane muzika a zpívání. Láskou se jí stalo i malování na hedvábí a velkou láskou, která ji provází téměř celý život, jsou pro ni milí, přítulní a svobodní tvorové - kočky.

 

Vždycky jste si přála mít kočičku?

Už od dětství bylo mým přáním pořídit si kočku. První byl milounký černý kocourek. Nedalo se mu říkat jinak než Miláček. Pokud jsem mohla mít svůj byt, tak jsem kočičku vždycky měla. Kočky mi naprosto vyhovují svou povahou. Umí přilnout k člověku a nejen k prostředí, jak se často říká. Jsou svobodné, žijí tajemně po svém, a když pak za vámi přijdou zavrnět a pohovět si, je to jako vyznamenání. Ať se uvelebí kdekoli, jsou jako malý drahokam. Dovedou vás krásně nakazit svou pohodou, jako by vám neslyšně říkaly, život je krásný, koukej si užívat jako já.

 

Je vidět, že si to u vás tahle kočička pěkně užívá. Jak se jmenuje?

Tahle čtrnáctiletá černá dáma se zlatýma očima se jmenuje Čičolína. A ač to jméno zní italsky, bylo pro ni vynalezeno podle českého vzoru Číča. Je to něžná kočička s noblesní povahou, na všechno si způsobně počká, posadí se, podívá se a čeká. Je to oddaná dušička. Nikam se nedere, jak to dělávala její o rok a půl mladší dcera Andělka, která nám bohužel na podzim odešla do kočičího nebe. Ta byla takový drzounek. O všechno si uměla říct a taky všecko „vydyndala“. Byla od přírody držkatá, byla mluvčí obou kočiček. Když jsem třeba dlouho seděla do noci u počítače, jemně mi položila tlapku na nohu a docela artikulovaně mi sdělila, že je čas jít do ložnice, kde se chce schoulit v postýlce. Ráda se dívala na televizi, ale programy si vybírala. Nekoukala na všechno jako někdo.

 

Líbily se jí filmy o kočičkách?

Nejraději měla Komisaře Rexe. Sedla si před obrazovku a soustředěně se na seriál dívala. Když šly titulky, ještě chvíli počkala, co kdyby se ten hezký pejsek ještě vrátil, a pak si šla po svých. Lákaly ji také filmy z podvodní říše. Když začínaly zprávy, byla jejich znělka signálem ke kočičí večeři. Andělka přišla, jemně mě upozornila, že ony jsou přednější než nějaká bedna.

 

Vždycky jste preferovala kočičky před pejsky?

Jiří Suchý měl vždycky psy a kočky a líbilo se mi, jak v jedné své knížce o nich trefně psal, že zatímco pes obtěžuje vás, tak vy zase obtěžujete kočku. To je pravda! Kočka se nádherně stulí do klubíčka a zdobí celou domácnost. Když si tak hezky spinká, neodoláte, hrábnete do její jemné srsti a rozvrtáte jí kožíšek. Kdežto pes, který vás vítá, přiběhne, mrská ocasem, praští vás, skočí na vás, jak projevuje hmatatelně svoji radost. Ale kočička provádí uvítací ceremoniál něžným způsobem. A to mně totálně vyhovuje!

 

Kočičky jsou také malé šelmičky. Dovedou někdy znenadání drápnout …

Tak tahle nikdy nedrápne. Nikdy neudělá něco sama o sobě. Udělá to v momentě, kdy se k ní člověk neurvaleji přiblíží, nebo udělá něco, co ona nemá opravdu ráda. Kočky jsou osobnosti, jsou hrdé a osobní svobodu si cení nade vše. Přinutí vás, abyste je vnímali. A tak jak jemně ony vnímají vás, tak vy se zase musíte jemně naučit vnímat je. Aby k nim přišel dominantní člověk a řekl: Sedni, lehni! To neexistuje!

 

Snažila jste se své kočičky nějak vychovávat?

Kdepak tohle kočičky vůbec nepotřebují. Samy vědí, kam mají jít na záchůdek. Samy si najdou své místečko, kde je jim nejlíp. Jsou samostatné a inteligentní. Když něco nesmí, stačí jim jen mírné zvýšení hlasu nebo konkrétní slova, kterým rozumí. Když udělají něco, co se nemá a řeknu: No, teda! Co to je?, tak jenom tato intonace postačí k tomu, aby se sebraly a provinile utekly. Kočky mají vytříbené svědomí. Moc dobře vědí, že provedly nějakou lumpačinu. Nějaké trestání nebo řvaní nepřipadá v úvahu.

 

Myslíte si, že každá kočičí rasa si přináší na svět určité povahové rysy? Jak byste Čičolínu charakterizovala?

Je žárlivá. Když si s někým povídám, tak se nám hrozně ráda plete do hovoru. Potřebuje si říct taky to svoje. Je polobritka, má mohutnější zádíčka a hustou lesklou srst. Rodokmen nemá, ale já si na to nepotrpím. A to ani u lidí. Řekové milují lidi, jací jsou. Mají to vrostlé do svých povah. Mě rovněž zajímají lidé a zvířata, jací jsou. Baví mě je pozorovat a odhadovat jejich povahy, zda se dá na nich něco změnit a nebo už je to neměnné. Miluji Čičolínu právě proto, že je taková, jaká je. Je s ní náramná zábava a pohoda.

 

Jak probíhá její den, kdy se jí můžete ve svém volnu věnovat a jak ve chvílích, kdy tu musí zůstat sama?

Ráno se pozdravíme a ona dostane svou kočičí krmi. Má nejraději kuřecí jatýrka a nebo libové mleté hovězí masíčko. Někdy jí udělám hustý vývar s masem a zeleninou. Dbám o její hygienu tím, že namočím žínku v kočičím šamponu, lehce přejedu po kožíšku a vyčesávám srst. Ráda to sice nemá, ale ví, že to musí vydržet. Nekoupu ji, to by mohla brát jako podraz. Když jedu na zájezd mimo Prahu a musím tam zůstat po koncertu přes noc, stará se o ni moje dobrá sousedka. Mohu se stoprocentně spolehnout na to, že kočičku nakrmí. Když vyjíždím na delší dobu, nastěhuje se sem dlouholetý věrný kamarád Miloš, který se o ni postará. Když sem přijde, tak ona po něm leze a šplhá se po něm, tak ho miluje. V tu ránu na mne zapomene. Je to nevěrnice!

 

Už se vám někdy stalo, že se vám kočička zatoulala?

Jednou jsem přišla večer domů a Andělku jsem nikde nenašla. Byla jsem zoufalá. Bydlím v posledním patře a k mému bytu patří terasa, ze které si kočičky mohly vylézt na střechu. Chodila jsem po venku, volala ji, ale nikde nebyla. Pročetla jsem všecky možné materiály o kočičkách, jak mám postupovat, když se ztratí. Prý se tak dva tři dny mohou zdržovat v blízkosti domu, kde žijí. Přes den se kočky nezvyklé zvuků z ulice skrývají, ale v noci mají větší odvahu z úkrytu vylézt. Přemýšlela jsem o tom, že si Andělka pravděpodobně z terasy vyskočila na přilehlý strom, po kterém slezla dolů nebo spadla a už se nedokázala vrátit zpátky. Volala jsem ji ve dne v noci, ale nikde se neozývala. Napadlo mě, že mohla také spadnout oknem do nějakého sklepa. Zvonila jsem na okolní sousedy a prosila je, zda by mi nepřišli otevřít jejich sklep, že by tam někde mohla být moje ztracená kočička. Neustále jsem ji volala. Až jsem konečně uslyšela z jednoho sklepa rachot a vzápětí takové malinké tenounké – mňau! Andělka, chudák, tam byla v jednom sklepě skrčená, vystrašená a hladová. Zaťala se mi hned drápky do šatů, držela se mě a klepala po celém tělíčku. Byla šťastná, že jsem ji našla a já ovšem taky!

 

Pozná vaše kočička, že zažíváte radost nebo nějaký smutek?

Když si smutním nebo nemám dobrou náladu, pozná to. Nějak to vycítí, přijde ke mně a začne vrnět. Stulí se ke mně a čumí mi zamilovaně do očí. Jakoby mi předávala nějakou blahodárnou energii. Cítím to z ní. Je to moje léčitelka.

 

Jak si vedla jako maminka?

Bydlela jsem tehdy v domě, který měl volný výběh přes terasu do přírody. Na návštěvě byla zrovna malá Tenička, dcerka mé sestry. Svěřila se mi: Marti, viděla jsem, jak Čičolínku doprovázel hezký mourovatý kocourek! A bylo to! Za čas se jí narodilo pět koťátek. Připravila jsem jim pelíšek v krásném košíku. Jednou jsem přišla domů a koťata v košíku nebyla. Nastalo velké hledání, až jsem je objevila v duté noze velkého dřevěného stolu. Čičolína je tam jedno po druhém natahala mezerou v boku nohy, o které jsem vůbec nevěděla. Uvnitř byl letitý prach, tak jsem koťátka odtud zase vytahala, omyla a dala do košíku. Pro případ, že by si je tam zase nanosila, jsem vnitřek nohy vyčistila a vystlala. Samozřejmě, že si tam koťátka znovu schovala. Vybrala si pro ně lepší pelíšek, než jsem jí přichystala já. Takhle mě zaskočila! A jedno koťátko, to nejpřítulnější a nejněžnější jsem si nechala. A tím byla Andělka, mourovaté kotě s bílou bradičkou. Prostě je fajn, že kočičky existují a že s námi chtějí sdílet soukromí. Bez nich by to nebylo ono. A ať dělají co dělají, vždycky zdobí domácnost a jsou duší domova.

 

Chcete-li si připomenout atmosféru letní dovolené, odreagovat se při podmanivých řeckých melodiích nebo se dokonce naučit tančit jako Řek Zorba, stačí kliknout na webovou stránku: www.martha-tena.net

 

Text a foto: Milena Forstová

 


Vanda Ročková
Aktualizováno: 8.9.2009 12:03:10
Napsáno: 8.9.2009 12:02:35

Forum.

Vložit příspěvek
Používejte diakritiku. HTML značky zakázány. Diskutujte pouze k tématu. Pokud máte zájem o odbornou radu, napište spíše do veterinární poradny. Zde Vám autoři neodpoví.

Vložením diskuzního příspěvku souhlasíte s pravidly vkládání diskuzních příspěvků
Text:
 
Publikování nebo šíření obsahu moje-kocka.cz je bez písemného souhlasu redakce zakázáno: Copyright moje-kocka.cz © 2010
Řešení problémů, webmaster: webmaster@moje-kocka.cz; Redakce:info@moje-kocka.cz