Seznamování dvou koček

aneb Já přece všechno vím!

Po nekonečných úvahách „ano, nebo raději ne?“ jsem si konečně vezla domů Maryšku. Byla to už asi pátá kočička, kterou jsem si ve Vrbičanech vyhlédla. Ale vždycky jsem váhala příliš dlouho, a tak jsem se nakonec pokaždé uklidňovala myšlenkou, že už si onu kočičku vzal někdo jiný a má se určitě stejně dobře.

Posílena představou, že o kočkách už přeci všechno vím a že u nás to půjde jako po másle, protože jsem se na to řádně a důkladně připravila, jsem dorazila domů. Domorodec mě přichází vítat, právě donesené bedýnky si zatím moc nevšímá… Poté se holky očuchávají přes mřížku a v první chvíli to fakt vypadá, že se stane zázrak a budou z nich kamarádky na první pohled.

Tak tímhle velkým omylem začala nová epizoda našeho života. Naše, naší kočičky Garry a nového přírůstku Maryšky. Jakmile se otevřela dvířka přepravky a Maryška vystrčila hlavičku, začalo syčení a nervózní pobíhání. Nepřátelská atmosféra byla okamžitě cítit ve vzduchu. Po chvilce, kdy si Maryška nervózně prošla byt, a po dalším zasyčení domorodkyně Garry, si Maryška řekla, že to není úplně komfortní situace a raději si zalezla do klidu a soukromí lidského wc. Postupně jsme jí tam nanosili mističky, pelíšek, hračky a tam strávila také svou první noc v novém domově.

Od druhého dne byla Maryška ve svém úkrytu pravidelně a bedlivě sledována přísným zrakem Garry, která se na ní chodila naštvaně dívat. V nestřežených chvílích jsem za Maryškou chodila i já s Martinem, hráli jsme si s míčkem a mazlili se, aby si nemyslela, že jí nemáme rádi. Pořád ale nedocházelo k seznámení. Toho večera už si Maryška řekla, že neopustila pohodlný závěsný pelíšek v kočičím děcáku proto, aby bydlela o pár kilometrů dál na záchodě, a tak zcela neohroženě vykročila směr centrum hlavního dění – do obývacího pokoje.

Jakmile Garry zjistila, že se jí po pokoji producíruje cizí prťavá kočka, ač sama strachy bez sebe, jala se té vetřelkyni ukázat, kdo je tady pánem! To ale bylo nejdřív Maryšce srdečně jedno, prolezla si tunýlek, očichala závěsy, koukala, co to tam všechno je, popocházela si sem a tam. Ovšem to už bylo na Garry opravdu trošku moc a zasyčela znovu, tentokrát už pořádně, a Maryška se raději schovala do rohu za lampu. Tahle výprava do obývacího pokoje se opakovala ještě 2x, pokaždé s podobným koncem. Nakonec si Maryška našla nový úkryt v předsíni pod botníkem, kde se usídlila a opatrně vyčuhovala, co se děje okolo.

A tím vlastně začala další etapa, teď už skutečného seznamování, kdy ji Garry musela vzít na vědomí. Maryška už nebyla jen zavřená na wc, to se rozumí, už prostě byla „tady“, což se domorodkyni vůbec nelíbilo.

Uplynulo 7 dní a 7 nocí, na které bych raději zapomněla. Byl to jednoduše kolotoč syčení, vrčení, strachu… Uražená domorodkyně syčela i na paničku (dokonce se naučila kvákat jako žabka :-)), Maryš celé noci mňoukala. A když zrovna nemňoukala, běhala sprinty po bytě (na plovoucí podlaze jí to šlo ze začátku hodně ztuha), vyhazovala knížky z knihovny (to už syčel i páníček), škrábala nábytek, to ještě víc znervózňovalo domorodkyni… A týden nevyspalá panička byla zralá na Chocholouška.

Už jsem si fakt připadala jako blázen, dalšího dne jsem si tedy řekla, že takhle to dál nejde a koupila si špunty do uší (úplně super vychytávka za 6 korun)! Páníček Martin si špunty nevzal, aby mohl zasáhnout, kdyby se dělo něco zásadního. Na vyděračské mňoukání ovšem nereagoval, prostě se nenechal vyprovokovat.

Čas plynul dál a světe div se, i Maryška se po pěti týdnech naučila v noci spinkat! Asi zjistila, že je to výhodnější, než pořád mňoukat, když už na to nikdo nereaguje a 10x za noc k ní nevstává a nehází si s ní míčkem a nehladí jí, jako to dělala naivní panička prvních sedm nocí. Vstáváme sice každý den v 5:15, ale s nadějí, že i to se jednou zlepší.

A čas jde dál… Po 7. týdnech se syčení postupně omezilo jen na chvíle, kdy se tryskomyš Maryška přiblíží (no, spíš doklouže ve smyku po podlaze) až moc blízko ke Garry, která na žádné intimnosti rozhodně nemá náladu. Nebo se připlete do situace, kdy je Garry už tak naštvaná (třeba chce ven a panička ji nechce pustit), tak to pak Maryš schytá i za mě.

Myslím, že Garry sama pořád úplně neví, co může od Maryšky čekat. A Maryš je šílený torpédo a pořád honí míček, závěsy, nebo prostě lítá sem a tam. Už si ale občas zaběhají i spolu nebo se „paličkují“ na sedačce (fakt se perou jak holky). Je s nimi zkrátka legrace! Garry má svojí trucovnu na lednici, kam za ní Maryška zatím neumí vyskočit, a to Garry náramně vyhovuje. Už si holky ujasnily i spaní u páníčků v posteli - Garry tam s Maryškou dohromady být nechce, tak tam spí Maryška a Garry pochrupuje na komodě, kam Maryška neumí vyskočit. Garry tak vše sleduje sama z výšky a je spokojená.

Možná se může zdát, že to moje vyprávění vyznívá až příliš negativně – ale není to tak! Je to můj silný osobní zážitek a možná, že ti z vás, kteří v současné době řešíte totéž (nebo vás to v nejbližší době čeká) si na mě vzpomenou. I když vás za prvních pár týdnů asi tak 100x za den napadne, že: „Tohle nebude nikdy dobrý“, „Nikdy se nebudou kamarádit“, „Nikdy mi to neodpustí“, nenechte se zlomit. Já ve svém zoufalství volala 3x denně kamarádce Markétě a taky Kristýně a stále dokola se ptala na téměř tytéž věci… Ale člověk to musí přečkat. I když je to „peklo na zemi“ (mám to ještě v čerstvé paměti).

A až spolu budou poprvé ležet na sedačce (sice každá ve svém rohu, ale to nevadí, to už je detail :-)), dostaví se konečně ten pocit: „Tak za tohle to stálo!“ Myslím, že v mém případě byl největší problém, jak jsem měla úplně mylnou představu o tom, co pořízení druhé kočičky a jejich seznamování obnáší. Když má člověk velká očekávání, bývá pak zklamaný. Kdybych byla připravená, že to bude „maso“, možná bych se tomu tak nepoddávala. Mezi námi, mohlo mi být jasné, že Garry nebude stát u dveří s transparentem „Maryška welcome“, ale místo toho po ní půjde, že bude žárlit a ani Maryška nebude jen ležet a koukat, aby Garry náhodou nerušila. A také přijde chvíle, kdy si začnou vyjasňovat pravidla, hierarchii, zkoušet si spolu hrát. To všechno má prostě svůj čas!

Včera u mě byla na návštěvě sestra a byla překvapená, jak jsou kočky po sedmi týdnech „v klidu“. Říkám jí: „Děláš si legraci? Jak v klidu? Nemají se rády (teda Maryše je to jedno, ale Garry ne :-)). Neleží u sebe a Garry pořád Maryšku sem tam plácne nebo na ní zasyčí. Já čekala, že po měsíci už spolu budou ležet na sedačce v objetí a budou se pusinkovat :-)“. Odpovědí mi bylo: „Jo, to tak ale možná za půl roku, a nezapomeň, že jsou to dvě ženský“. Takže asi tak :-)

Odměnou mi je ale několik ponaučení. Třeba zjištění, že toho o kočkách evidentně moc nevím, a tak jsem si objednala nové zajímavé knížky o jejich chování. Feliway za 800 Kč bych určitě nikomu nedoporučila, ani na jednu kočku nefungoval. Raději jim nakupte hromadu pamlsků, to je uklidní víc… A pak jsem si zpětně uvědomila jednu chybu, je to i tip ostatním kočkařům: Na začátku jsem měla tendenci nenechat spolu přijít kočky do konfliktu (třeba když sem viděla, že Maryš číhá na Garry, až vyjde ze záchůdku a věděla jsem, že bude mela, až na ní vybafne, odlákala jsem ji jinam), což byla blbost, stejně se ta situace jednou zopakuje. Měla jsem je hned nechat, ať si to vyřeší spolu, už by to možná měly za sebou…

Text: Lucie Navrátilová

Článek z laskavým svolením přejat z www.kocky-utulek.cz